264 kilometrů napříč Českou republikou

Udýchaný přiběhnu k okýnku a očekávám, že mi za 5 minut jede vlak směr Praha, jak mi tvrdila SMS služba. Nenápadně dodávám, že bych potřeboval až do Blanska a očekávám dlouhý seznam přestupování a návrat někdy druhý den odpoledne.

„Tak do Blanska Vám to jede v devět večer“. Zbystřím a opatrně se ptám na počet přestupů. „Bez přestupů, jede to tam přímo“. V první chvíli jsem si myslel, že si ta ženská ze mě dělá srandu. Přece jsem neletěl přes půlku republiky, abych prostě jen nastoupil do vlaku a jel zpátky bez nezbytného „pozemního dobrodružství“ jako obvykle :-) Ale cena mě opět vrátila do reality, necelých pět stovek... Ale čert to vem, já mám za sebou 260 km vzduchem a dnes bych klidně utratil mnohem víc, kdybych měl kolem sebe partu kamarádů a hospodu poblíž. HOSPODA! Vždyť mám strašnou žízeň, po těch 7 a půl hodinách ve vzduchu jsem si vzpoměl, že bych měl něco pít a nejlíp pivo na oslavu!

Naštěstí nádražní hostinec nezklamal. Úplná klasika. Hned co jsem za sebou zavřel dveře, tak mi místní nabídli místo u svého stolu a jak to tak bývá, po chvíli vytahuju mapu a ukazuji, kudy jsem letěl. Zezačátku nechápou, pak mi nevěří. Nakonec musím ukázat těch pár málo fotek ze vzduchu co mám a pak začínají rozumět tomu, že ta zmačkaná věc v tom velkým baťohu je opravdu LETADLO – vždyť jak nazvat prostředek, se kterým se letí 260 km? Mezi pivama a telefonickými gratulacemi od kamarádů poslouchám životní osudy mých nových kamarádů. Jeden je zelená guma a nedá si vymluvit, že jsem paragán. Další je mladý nádražák a jak říká, připadne si v práci jak za Rakouska Uherska. Třetí bohužel stačil vytuhnout před tím, než stačil povyprávět svůj příběh – dnes ho po 4 letech pustili z vězení a nebyl asi zvyklej na alkohol… Nad tím vším poletovalo něžné děvče starající se o pivo a mě nezbylo, než se před 21h vymotat a se zamrzlým úsměvem na rtech nastoupit směr domů.

Jízda vlakem nebyla zas tak nudná, jak jsem si myslel - kromě ukecané divadelnice do do kupé v Praze přistoupil romský pár vystřížený jak z filmu od Kosturice cestující za rodinou do Havířova. Pak kolem proběhl i mladý podivný chlapík, co se chtěl jen podívat z okna. Zajímavé v té tmě. Na další zastávce vlak prohledali policajti a hledali nějakého zloděje… no návrat vlakem jak na Divokém západě :-)

Ale zpátky k letu! Na Nových Sadech to ten den nijak přesvědčivě nevypadalo, po startu před 12 hodinou jsem se dlouhé kilometry snažil nevyhnít. Poté, co jsem dorazil k Bohdalovu a viděl startovat padáčkáře z Honzovýho odvijáku, tak jsem se rozmýšlel, jestli neletět raději trojúhelník – foukalo málo a cesta vůbec neutíkala. Zase budu přistávat po boji někde u Jihlavy, blesklo mi hlavou. Ale zkusil jsem to.

Letěl jsem riskantně a šlapal tomu co to šlo, pokud jsem netočil. Snažím se při volných letech držet minimální průměrnou rychlost kolem 30km/h. Po 3 a půl hodinách jsem byl konečně na stém kilometru a řešil menší krizovečku za Humpolcem. Je zvláštní, že občas člověk nízko klidně i 150-200 metrů má pocit, že je vše v pohodě a cítí stoupák opravdu blízko a někdy 500 metrů nad zemí žudlá nulky, protože cítí, jak je vzduch zrovna „mrtvý“, i když kumuly a vše ostatní vypadá normálně. Tak já žudlal ve čtyřech stovkách, vyčkával a dočkal se. Pak už jsem letěl vysokým pražským TMA a směroval dále na západ. Věděl jsem, že další patro TMA už je kolem 1300m a tak jsem podle GPS přesně prolítl mezi ním a zakázaným prostorem u Sedlece-Prčice. Vyšlo to, navíc jsem měl přímo v trase krásné kumuly a dařilo se mi výrazně zrychlovat, šlo to jak po másle – dotočit silný šprajc, drnčet na speedu pod dalšího mufina a tak dokola, jako z učebnice Gončarenka.

Přelítl jsem Brdy a pomale klouzal do dalšího pražskýho TMA – tentokrát s maximem 1500 metrů. To mi problém nedělalo, naopak jsem si strašně nadával, že vyhniju někde na 195 kilometru. Naštěstí po přeletění malého hřebínku vário zapípalo a já zařval štěstím – dvoustovka je jistá! Následně jsem dotočil takovou výšku, abych neporušil další okrajové pražské TMA a letěl směrem ke Karlovým Varům. V klidu jsem klouzal k hlavní silnici mezi Plzní a Varama a spokojeně si užíval. V 18.30 však znovu vário pod krásným tmavým mrakem zapípalo a v klidným dvoumetru jsem dotáčel co to šlo. Pak už následoval jen neuvěřitelně dlouhý dokluz s minimálním opadáním až do Plané u Mariánských Lázní.

Na otázku kamarádů, jaké to je letět 260 km mi přišla nejtrefnější odpověď: "Je to stejný jako letět něco přes 30 kiláků...akorát osmkrát za sebou!"

Ještě dnes mi to všechno přijde jako krásné kouzlo. Kouzlo které se stává jednou za 10 let, tak dlouho vlastně lítám. Oslava druhý den na Jabloňově u rybníka s kamarády se také vyvedla a nyní na sklonku léta vše začíná dostávat mírně nostalgický nádeh. V zimě bude z čeho čerpat!