Létání s kondory

Další den na startu opět dunělo do zad a po prohlídce Merla a ochutnávce místních vín jsme vyrazili směrem na La Rioju, která leží cca 550 km severozápadně od Merla. Na mapě vypadá La Rioja jako ideální terén – 200 km dlouhý hřeben s výškou 2000 – 4000 m, táhnoucí se v severojižním směru, pod hřebenem silnice, před ním dlouhé roviny pampy – no neberte to. Co na mapě ale neuvidíte je počasí…z pohledu středoevropana peklo, denní teploty 45°C ve stínu nejsou ničím zvláštním. Proto jsme vyrazili na start hned po ránu, dokud nebude vedro tak strašné. Na start je možné dojet i osobním autem, doporučuji ale cizí nebo z půjčovny. Mírnou komplikací je, že start je zároveň místem, kde se trhají stoupáky od kopce, takže to někdy se směrem větru je trochu komplikovanější. Ann, Lexa i já jsme bez problémů odstartovali, já jsem si dal takový seznamovací letík po okolí, ale už okolo 11 hodiny bylo všechno strašně přehřáté, stoupáky rozbité a téměř se nedaly točit. Asi po hodince a půl jsem toho nechal a výjimečně přistál na oficiální přistávačce pod kopcem. Odpoledne jsme vyjeli na start znovu, já už s ambicemi na přelet. Kupodivu se situace nijak nevylepšila, vzduch byl rozmydlený a trvalo mi více než půl hodiny, než jsem našel stoupák, který jsem byl schopen vytočit. Vyrazil jsem směrem na jih podle pohoří a na několika dalších stoupácích jsem si potvrdil, že tady je nutné je hledat nikoliv na nasluněných místech, ale spíš tam, kde je zastíněno (nebo na rozhraní). Asi po třiceti kilometrech se jediná prašná silnice začala vzdalovat od pohoří a protože termika slábla, rozhodl jsem se letět do roviny a pokud nic nenajdu, přistát na silnici. V rovině byla termika velmi slabá a spíš jsem jen tak balónoval k silnici, bohužel už bylo vidět, že ta pole, která se zdálky jevila jako ideální přistávačka, jsou zarostlá do výšky 2-3 metrů trávou a křovím. No nic, máme plán B, přistanu na silnici, stejně tam nic nejezdí…jenže jak jsem začal klesat, proklatě zesílil vítr a co čert nechtěl, foukalo to kolmo na silnic, lemovanou poměrně vysokými stromy a křovím. Takže plán C….jenže kde ho vzít. Na poslední chvíli jsem objevil úzkou cestu pro dobytek, zepředu ještě ohraničenou vedení VN, ale nic lepšího k dispozici nebylo….jako obvykle speed, couvání/visení a nakonec se mi podařilo trefit se mezi stromy bez ztráty květinky…uf. Už mám pocit, že se z toho stává standard…zjevně jsou minimálně v tomto období větry v Argentině poměrně časté. Sbalil jsem padák, propletl se mezi ploty do blízké vesnice a pokusil jsem se vysílačkou dovolat Alejovi. Marně…naštěstí za chvíli jel okolo náklaďák rozvážející limonády a vzal mě. Sice jsme stavěli u kdejaké boudy, pomáhal jsem klukům skládat a nosit, ale pohybovali jsme se směrem k Mendoze. Nerozuměli jsme si téměř nic, ale v kabině byla strašná sranda, popíjeli jsme kolu, domlouvali se rukama nohama a měl jsem pocit, že bych se v nejhorším jako závozník uživil. Asi po hodině se mi podařilo navázat spojení s Alejem, který už mi jel naproti a za chvíli jsem měl svůj odvoz. Kluci Alejovi něco dlouho povídali s typickou jihoamerickou gestikulací a on mi pak cestou zpátky vysvětlil, že na ně udělalo velký dojem, když jsem přiložil ruku k dílu. Prý jsem získal v Argentině další přátele :-). La Rioja je další slavná vinařská oblast, takže ochutnávka místních vín tenhle den pěkně zakončila.

Další den jsme se rozhodli jet na kopec opět brzo, nikomu z nás se nechtělo trénovat přistání v silném větru. Po dlouhém snažení okolo kopce jsem pochopil, že dnes se mi tu stoupák najít nepodaří a rozhodl jsem se vyrazit do roviny. Alejo tvrdil, že občas je možné najít stoupák na rohu golfového hřiště, tak jsem to k němu napálil. Potvrzuji, že občas to asi je možné, ale mě štěstí nepřálo a po několika bublinkách jsem musel přistát na polní cestě. Jak jsem došlápl, zabořil jsem se až po kotníky do jemňounkého prachu, do něj mi lehl i padák, k tomu šílené vedro a vlastně jsem byl docela rád, že už jedeme pryč.