Létání s kondory

Dalších 500 km směrem na sever do Tucumanu jsme už zavrhli, jednak hlavní část výpravy už potřebovala zamířit k Buenos Aires a druhak jsme toho vedra měli všichni dost. Poslední zastávkou tak bylo městečko Cocos nedaleko La Cumbre. Startoviště je tu velmi nezvyklé – představte si, že přijedete pod docela pěkný hřebínek a když se ráno jede létat, průvodce zamíří úplně na druhou stranu do naprosté roviny. Asi 10 km od La Cumbre se najednou tahle rovina zlomí a terén strmě spadá tak 400 m k řece…prostě takový obrovský schod, dlouhý nejméně 30 km.

Startoviště se jmenuje Cuchi Coral a traduje se, že to původně bylo rituální místo domorodců. V každém případě je odtud nádherný výhled na velmi řídce osídlenou krajinu a západy slunce.

Krajina byla dříve osídlená a zemědělsky využívaná, jak o tom svědčí sem tam zřícené zbytky původních vesnic. Jedna z nich byla nedaleko spodní přistávačky, dnes z ní zůstal jen hřbitov, bohužel vypleněný lupiči. Mrtví se zde podobně jako v celé Jižní Americe nepohřbívají do země, ale do jakýchsi zděných domečků, takže zlodějům stačilo jen prokopnout krumpáčem stěnu. Zmizely všechny kovové ozdoby a lebky, zbytek většinou vysypali na zem.

Už jsme ani nebyli překvapeni, když na startu foukalo svižně do zad, takže jsme den strávili koupáním v řece, okružní jízdou po okolí s návštěvou hippie městečka a dobrou večeří. Zpestřením projížďky po okolí byla pěkná tarantule, jinak jsem ale za tři týdny nepotkal žádného hada ani nějakého pěkného broučka, a to jsem chodil opravdu ve volné přírodě.

Druhý den jsme se rozloučili, výprava pokračovala do Buenos Aires a já jsem zůstal na pár dní v La Cumbre, protože jsem měl odlet naplánovaný později. Nastěhoval jsem se k jednomu z místních tandemistů a instruktorů Pablovi do jeho miniaturního penzionku (byl jsem třetí host od otevření) a věnoval se parawaitingu, protože počasí v La Cumbre je velice proměnlivé. První den jsem si udělal výlet do hor a cestou navštívil rehabilitační středisko pro opičky, které zde odložili jejich majitelé. Na severu Argentiny je poměrně slušný prales a v něm žijí malé opičky, které si řada lidí pořizuje jako domácí mazlíčky. Bohužel opičkám život mezi lidmi moc nesvědčí a po čase začnou být velice agresivní, takže se jich lidé zbavují. Vypustit opičku vychovanou mezi lidmi do přírody je bez poměrně zdlouhavé převýchovy rovno vraždě, proto skupina dobrovolníků založila v horách nad La Cumbre rehabilitační stanici, kde opičky připravují na samostatný život v přírodě. Do stanice je placený vstup a protože jsem byl ten den jediným návštěvníkem, mohl jsem s ošetřovatelem absolvovat velmi podrobnou prohlídku včetně krmení. Hodně mě pobavila prohlídka lesa, kde žijí opičky v posledním stádiu rehabilitace. O jejich vztahu k lidem svědčí takový malý detail – na záchod chodí na větev, umístěnou přesně nad stezkou pro návštěvníky…všiml jsem si toho na poslední chvíli, na větvi už byl v pohotovosti statný opičák. Stanice žije ze vstupného a dobrovolných příspěvků, navíc si ošetřovatelé přivydělávají chovem krav a lam a když jsem odtud odcházel, musel jsem v duchu smeknout nad jejich zápalem a odhodláním.

Večer jsem se u Pabla seznámil s dalším Pablem, přezdívaným Kondor. Pablo Kuniss vypadá na první pohled jako strašný drsňák, ale když zjistil, že jsem z Čech, najednou roztál a začal mi vysvětlovat, že jeho babička byla Češka. Později jsem zjistil, že Argentinců s českými kořena je tu docela dost. Pablo se spolu s několika dalšími piloty v La Cumbre živí tandemovými lety a občasným výcvikem, překvapilo mě, že si kluci místo konkurence založili něco jako družstvo a perfektně spolu vychází. Jinak byl Pablo řadu let distributorem Novy, která mu ale před několika týdny dala kopačky, takže pokud nějaký český výrobce hledá zastoupení v Argentině, je tu vynikající příležitost. Domluvili jsme se, že oba rádi chodíme po horách a druhý den jsme vyrazili na hřeben nad městečkem La Falda, kde Pablo žije. Pablo hledal kaktusy, já minerály a oba jsme se dívali po nové startovačce, protože nad La Faldou proráží novou silnici přes hory. Při návratu do La Faldy mě zaujal opuštěný rozlehlý hotel a postupně jsem z Pabla vytáhl jeho historii. Hotel postavili Němci před druhou světovou válkou a byl kromě jiného vybaven samostatným letištěm, ke kterému vedla z hotelu podzemní chodba. Je téměř jisté, že zde jednou byl i Adolf Hitler, protože někteří místní opatrují jako relikvii společnou fotografii s vůdcem. Provázání Argentiny s Německem je kapitola sama pro sebe. Jednak zde najdete řadu evropských rodin, které do Argentiny přesídlily těsně po válce, většinou proto, že byli podezřelí z kolaborace s Němci. Kromě toho na konci války do Buenos Aires připlul německý křižník Graf Spee, který jeho posádka potopila a němečtí námořníci se v Argentině usídlili. Sám Pablo mě nabízel, že mě zavede na návštěvu k prvnímu důstojníkovi Graf Spee, který žije nedaleko jeho rodičů. Kolik zde přistálo menších lodí a ponorek dnes už nikdo nezjistí. Samostatnou kapitolou jsou pak němečtí váleční zločinci…

Ani další den nesliboval létací počasí a tak jsem vyrazil na obhlídku okolí Cuchi Coralu. Na obrovských pastvinách ohraničených ostnatým drátem se tu pasou úžasná stáda hovězího dobytka, ale dost statků je opuštěných a majitelé přesídlili do města. Terén je to moc pěkný, ale obtížně průchodný díky plotům, každou chvíli jsem musel nějaký přelézat. Postupně mi otrnulo, když jsem si uvědomil, že se zde pasou hlavně mladé jalovice, které se mě bály a utíkaly jen mě uviděly. Že na chov takového množství jalovic budou sem tam potřebovat taky nějakého býka mi došlo až v ohradě se čtyřmi nejméně tunovými obry. Bylo mi jasné, že nemám šanci utéct a tak jsem se tvářil jako by nic a se srdcem v krku kráčel k bráně. Býky naštěstí zajímaly mnohem víc jalovičky za plotem, takže jsem dorazil živý, ale nadával jsem si do pitomců ještě večer. Další den jsem měl odjíždět, takže můj domácí zorganizoval večer pěkné mejdlo, navařil spoustu výborného jídla, pozval kamarády a popravdě řečeno si z toho večera moc nevybavuji…jen vím, že to byla jízda.

Když mě další den ráno Pablo oznámil, že se jede lítat,moc jsem mu nevěřil. Nebe jedna deka, pořád slušně foukalo…ale nezbylo mi než hodit padák do jeho auta a vyrazit. Členové místního tandemářského družstva mají sraz na náměstí v La Cumbre vedle stanice zrušené úzkokolejky a sedí většinou v místní kavárničce, která má WiFi zdarma (mimochodem v La Cumbre jsou nejméně tři internetové kavárny se slušným připojením). Po nezbytné kávičce a rozboru situace se vítr začal pomalu uklidňovat a tak sestava asi čtyř aut s několika zákazníky konečně vyrazila směr Cuchi Coral. Na startu byla pořád deka, ale na svahování to bylo tak akorát, takže jsme postupně všichni odstartovali a vozili se podle kopce. Tandemisté obvykle přistávají tak kilometr za startem na travnaté louce, kdo to umí přistává přímo na start. Dolů k řece, kde je velká přistávačka (a široko daleko jediná), se nikomu nechce, protože je to tak pět kilometrů po šíleně rozbité cestě. Vozili jsme se asi tak dvě hodiny a když jsem viděl, že všichni pasažéři už odlítali, pokusil jsem se přistát na startu (nejsem přece žádné béčko ). Bohužel v tu chvíli se obloha roztrhala a začalo to nosit, nejvíc přímo hrana startovačky. Přiznám, se, že jsem se o přistání pokusil nejméně 10x, ale na hraně mě to vždycky nakoplo a mohl jsem jít na další kolo. Musím přiznat, že jsem neměl morál na to letět na přistání těch 5 metrů pod hranou startovačky a věřit, že mě to zdvihne…pokud by to totiž nezafungovalo, skončil bych na skále a ještě v křovinách, a to se mi poslední den opravdu nechtělo. Nakonec jsem to vzdal, poslechl signalizaci místních, natočil výšku a letěl na přistávačku za startem. Cestou mi ale nesměle zapípalo vário a já jsem nezaváhal – natočil jsem asi osm set metrů nad start a vyrazil směrem podle cesty k La Cumbre s tím, že když tak přistanu na cestě a někdo mě sveze. Dostupy byly jen 1800 – 1900 m (start má nadmořskou výšku 1100m), takže výšky na zbyt opravdu nebylo. Přesto se mi dařilo letět směrem na La Faldu a po 40 minutách jsem dorazil k hřebeni, který jsem měl už prochozený. Ani mě nepřekvapilo, že vítr zesílil, ale po chvíli jsem se musel rozhodnout – buď přistát, nebo pokračovat po hřebeni dále, ale s velmi problematickou možností přistání a hlavně včasného návratu. Na večer jsem měl koupené lístky do autobusu do Buenos Aires, takže tentokrát rozum zvítězil…ale bylo mi to hodně líto.