Padakismus – paraalpinismus

Už před devátou čekám ve Vätiss na křižovatce, kde jsem se měli sejít. Je to lepší než alpinismus, to musí být něco. Trochu jsem o tom věděl z dřívější doby, ale jen letem - světem.

Na začátku osmdesátých let to snad začalo ve Francii. Znalci brali lehké padáky, rozložili je za sebou na svahu, připnuli si úvazek (jako klasičtí parašutisté) a na lyžích se pustili příkrým svahem. Některým se podařilo se vznést a letět. Netradiční, staré, jen občasná úspěšnost - ale létání na padáku bez letadla bylo tady. Je pravda, pokusy s létáním na draku za pomoci termiky a stoupavých vzdušných proudů jsou staré několik set let (Tibeťané). Ale hodně se zapomnělo dnes z moudrosti předků... A teď' to znovu hledáme - občas i najdeme...

Lee a jeho parťák mně ukázali lety na padáku se 600metrovým výškovým rozdílem... Výtečné... Jako Ikarové moderní doby. Padák se dá v letu slušně ovládat. Nejen padá, ale také letí dopředu, lehce se dá zatočit i přistát, kde je libo... Ale musí se to umět. Hlavně zajímavý je start - rozběh, získání letové rychlosti (startovací)... Sledoval jsem výraz a oči pilotů v transu a sám registroval v sobě vnitřní napětí a cosi, co mě táhne taky to zkusit... Nechali mě dole na louce na dvacetimetrovém šikmém svahu... Udělal jsem pár skoků, ale už jsem třeba dvě nebo tři sekundy letěl... A byl jsem v zajetí letecké vášně.

Příští jaro - roku 1987 - jsme byli na Everestu a hodně diskutovali o létání na padáku - matraci, která začínala zachvacovat svět. To si musím sehnat.

Hned po návratu jsem telefonoval kamarádovi do Německa, aby mně přivezl padák. Měli přijet v červnu. Přijeli. A měl jsem padák - BOIVIN MAXI, 30m2 plochy, barevný, s koeficientem klesání - klouzání 3:1. Na tři uletěné metry jeden metr klesání.

Hned jsme to šli zkusit do Machova na sjezdovku a udělali asi pět 100-150 metrů dlouhých skoků... Letí to... Paráda... U mých prvních pokusů byl Jindra Hudeček. Skoro nic jsme nevěděli, jen jsem si pamatoval z pokusů ve Švýcarsku, jak mám držet popruhy a šňůry a že musí být bezvětří. Lepší, když fouká vítr proti... Ale povedlo se... Začátky jsou mnohem jednodušší než na rogallu... Příští víkend jsme přijeli s Honzou Palatou na Královecký Špičák u Žacléře. Tam prý chodí rogalisté... A byli tam. Že budou létat, je prý dobrý vítr... Chvíli jsem poslouchal, hodně jsem se jich ptal, mnoho strašných historek o přistáních na stromech, úrazech a mrtvých jsem vyslechl... Děsné... Pak jsem vytáhl svůj padák a chtěl to taky zkusit. Rogalisté byli zděšení; a když uslyšeli mé naivní otázky, zjistili, že jsem totálně nevzdělaný a teď chci letět?

No, ale nechali mě, i když to nejdřív vypadalo, že mně padák seberou, aby mě zachránili. Já jsem se pak rozběhl, vzlétl a letěl a letěl, dokonce i nahoru (díky dobré termice) - to jsem ale nevěděl, co se děje a už jsem přemýšlel, jak vysoko nad zemí je zima a málo kyslíku... místo abych byl rád, že stoupám, vyděšeně jsem se snažil dostat se dolů... Dostal a hladce jsem přistál... To jsem mistr...? Pak skočil Honza. Na další pokus se už nedostalo - změnil se vítr. A byl jsem „v tom“. Tušil jsem, že létání na padáku je lepší vzrůšo než lezení... Pochopil jsem už Leeho, že ho to tak vzalo - mě taky.

V červenci jsem byl v Tatrách, ještě bez padáku, ale vyprávěl jsem Robovi Gálfymu (taky účastníku našich debat pod Everestem), že už mám padák a létám a že je to paráda... „To si musíš pořídit." - A další člověk - díky barvitým zážitkům prvních letů a pocitům Ikara - byl v tenatech.

Za pár dní jsem jel na Kavkaz. Lézt, měl jsem tam několik letitých plánů - Ušba atd. Taky jsem měl sebou padák. Říká se , že je to nejen krásná, vzrušující kratochvíle, ale dá se i rychle, bez námahy a s krásným zážitkem z letu sestoupit z hory, z dosaženého vrcholu. Sestup, který bývá nebezpečný, namáhavý a někdy i nudný, jde překonat rychle, netradičně. Místo mnoha hodin, někdy i dní, jen pár minut. Pravda, padák váží asi 6 - 7 kg, ale každá legrace něco stojí. Dva třistametrové skoky na Čegetu k obecnému údivu - první lety tohoto typu na Kavkaze - dopadly dobře. Ne výborně, ale šlo to. Před patnácti lety (r. 1972) jsem byl na Bžeduchu (4300m). Teď tam půjdeme taky. Já si vymyslel direttissimu z ledovce Kaška-Taš a moji dva druhové - Honza a Vlasta Palatovi - půjdou klasickou cestou obtížnosti 3b.

Začali jsme ve tři hodiny v noci po bivaku na ledovci. Po pár stech metrech jsme se rozešli - já sám, s padákem v kletru přes převislou okrajovku (to jsem se vybál) a ledem a sněhem a skalami přímo na „chobot“ - útvar ledovce v horních partiích hory Bžeduch. Tam jsem počkal na své druhy a společně jsme lezli na vrchol. Led na chobotu byl dost tvrdý, ale svítilo slunce a tak se mi povedlo pár krásných diáků... Snad kolem poledne jsme byli nahoře. Nádherný den. Ušby, Čatyn, Elbrus a další známé hory jako na dlani. Ale to už jsem svět moc nevnímal. Věděl jsem, že dolů poletím. Pár vrcholových snímků a radu jak se sestupuje, jsem už dělal jakoby v mlze. Vzrušení největšího kalibru na mě padalo s blížícím se letem víc a víc... Pamatuji se, jak jsem Palatovým vysvětloval, kudy sestoupit a kam já poletím. Možná se potkáme. Kdyby mě nestačila výška nebo zafoukal vítr, tak musím do jiné doliny a přijdu do tábora asi za dva dny. Dnes si snad dovedu i přestavit, jak tyhle báchorky musely na novice Kavkazu a velkých hor vůbec působit. Ale tenkrát jsem už měl v hlavě jen let. Start, let, přistání.

Bylo mně jasné, že o padáku, vzduchu, termice, horských větrných proudech apod. vůbec nic nevím. Bylo mně jasné, že je to moc nebezpečné, ale bylo mi už předem jasné, že poletím. Říkal jsem si, tohle jen těžko přežiju, věděl jsem, že na 70 % tohle skončí špatně. Zabiju se? Zraním se? To by bylo skoro stejné, horší, tady v horách pomoc nepřijde. Všechno mně bylo jasné, i to, že v případě těžšího zranění... mám u sebe nůž. Je to lepší než mnoho dní umírat. Všechno jsem měl v hlavě srovnané, stačilo jen hodit ruksak s padákem na záda a lehkým sestupem sejít dolů... Ale nedalo se nic dělat. Jak málo stačí k záchraně a přece je neskonale daleko. Teď chápu narkomany všeho druhu, že přesto, že stačí málo, znovu vezmou svoji drogu, přestože jsou si vědomi následků... a letět, to je těžká droga. Možná právě proto, že nám, lidem, je tak cizí létat, vzdálenější a neskutečnější než lézt i kolmou nebo převislou skálou. Právě proto je pouto tak pevné, jen těžko se dá přetrhnout.

Kousek pod vrcholem směrem k „chobotu“, k ledovci Kaška - Taš je sněhové plató o velikosti 10x20 metrů. To by mělo na rozběh stačit. Jako ve snu vybalím padák, podle zvyku (už 5x) ho rozbalím, srovnám šňůry, očima zkontroluji polohu a místo k rozběhu. Fouká sice nepravidelný, ale směrově správný vítr z údolí. To by mělo jít, jen ty poryvy mě kalí absolutní soustředění.

Všechno připraveno, cepíny v ruksaku. Chvíli se rozmýšlím, co s mačkami, ale pak je taky dám do batohu - sníh není zase tak tvrdý a přistání na mačky je nebezpečné. (Pamatuji svůj první let v lavině r. 1975, dopad na nohy v mačkách a rotace těla - nohy nepovolily - mně zlomila oba kotníky.) Totální koncentrace, nevnímám nic než rozběhovou dráhu, šňůry v rukou a směr a sílu větru. Teď, teď se zdá vítr dobrý. Rozbíhám se, padák se za mnou zvedá... Ale pozor, jen polovina komor se nafoukla, celá pravá strana se kácí. Instinktivní skok na bok, vibram bot a prsty v rukavicích se zarývají do šikmého firnového svahu. Ubrzdil jsem. Ležím na pravém boku, padák už taky na zemi a silně oddychuji. Ne námahou, ale vzrušením. Safra. Normálně by to mělo stačit. Vzít padák na záda a sejít dolů. Moc mně nescházelo... Ale dnes ne. Zkusím to znovu. Zvedám se, nabírám šňůry do rukou a vracím se na původní místo. Znovu rozložím padák, přesně tak, jak se má, a sedím na bobku na startovací ploše a sleduji ještě bedlivěji směr a sílu větru. Jde to. Všechno je snad dobré. Už bych měl startovat, ale sedím dál - v transu, hlavou mi letí snad celý dosavadní život... Film se zastavuje 27. 7. 1987 v jednu hodinu odpoledne, pod vrcholem Bžeduchu na Kavkaze. Právě teď a tady. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a dumal. Pak jsem zase v reálu. Omrknu vítr a zkontroluji otěže (šňůry) v rukou, vstávám a rozbíhám se... Už abych to měl za sebou.