[Téma] Pozor na bubaky...

hm. učebnicový příklad startu do nevhodných letových podmínek....víra typu..."...ono to nějak dopadne..." nestačí.

Neodsuzuju nikoho a za nic. Často bývá touha silnější než rozum (znám to sám). Ale je fajn, že jsme si o takovém zážitku mohli přečíst. Častějc se potom čte parte.

omlouvám se, ale svým výrokem jsem nikoho odsuzovat nechtěl a nehodlal. touha může být velmi silná...ano, ale pak se čte už jenom to parte.

No prave ze to vubec nemusel byt start do nevhodnych podminek - nikdo rozumny nebude skakat pod kumulonimbus, ale problem je v tom, ze prevyvoj muze byt obcas tak rychly, ze sani, ze ktereho se neda uniknout, prijde skoro bez varovani.

Nebyl to jediny pripad ten den (za cas se o tom dalsim vsichni doctete a jen predznamenam, ze prubeh toho druheho nasati byl dramatictejsi, ale vse nakonec dopadlo dobre) a neda se rict, ze by pilot zhodnotil situaci spatne nebo nadmerne riskoval.

Moralizovani opravdu neni na miste, dulezite je poucit se z toho a byt na pozoru.

Ten den jsem tam chvilku před tím letěl, jěště s Martinem . Klukci jsem viděl na startu. Ze začátku to vypadalo krásně. Za zvičinou jsem skočil pod jednu krásnou kumulostádu a liboval si jak to krásně letí. (-0,5 až + 0,5 m/s rovným letem) Jenomže stoupání pořád rostlo na velkých uších a plné šlapce 5 - 6 m/s. Během chvíle byla z krásné kumulostrády jedna velká černá obluda. Martin byl kus předemnou a kousek stranou tak tomu ještě stíhal ulítnout. Můj let se změnil na styl ostrá spirálka , velké uši + plná šlapka a tak pořád dokola už na kraj mraku. Tam jsem to pustil směr Jaroměř kde bylo ještě modro.

Ale i tam to už začalo slušně narůstat. Proto jsem už taky nikde nic nedotáčel. A jen koukal kde nejlíp přistát. Když jsem sedal začalo už docela slušně foukat . Než jsem to zbalil ozvala se první rána a začalo pršet.

přeposílám reakci a příběh kamaráda rogalisty a větroňáře na původní článek. Snad se nebude zlobit, že je to bez jeho vědomí.

Čauky. Teda to je zázrak že to doře dopadlo. Mám zkušenost z větroně, když mne měl pustit instruktor na sólo před pilotními zouškami. psal se rok 1962. Letiště Nové Město nad Metuj. V aerovleku to pod modrou oblohou moc nestoupalo. Rodící se buřkový cumulonibus postpoval ze směru Jaroměř - Česká Skalice - Vysokov - Náchod. Okraj obrovského mraku sahal nenápadně blízko letištní plchy ale sluníčko svítilo a nejprve jsme si ani nevšimli, že je tu rodící se bouřkáč. Po vypnutí lana v 800 m jemné vário nadoraz 15 m stoupání. Ručička opřená o doraz. Pionýr na 110km čumákem k zemi a jako, když nás na kladce rychlostí 10m stopání trahají do nebe., Nepomohl ani skluz s plnýma kapkama a tak řízení vzal instruktor a jedině ve vývrtce pionýr s náma padal jen 2 m .Nestčetně vývrtkových otoček s přání dostat se dolu jsme po delší době vybírali vývrtku v 600 m a znovu okamžitě 15m ručka na doraz. Hrubé vario jsme neměli. Znovu než jsme se nadáli 800m a znovu vývrtka a to jsme porušili předpis a instrutor vybíral vývrtku ve 400m. Znovu 15m vahoru ale to už jsme mazali na 110 směr Dobruška. No a tam už v 800m končilo stoupání mrak zatím odešel nad Náchod na letišti ani nekáplo a tak jsme se vrátl v pohodě na letiště. Tam nám vyprávěli, jak nás pozorovali. To se prý nevidí. Pionýr čumákem k zemi a za ocas nás to sálo. Vývrtka s mini klesáním jak vrtulka. No a od té doby se bouřek bojím a nestartovál bych ani náhodou.. Láďa