Nový jihoamerický rekord - 415km v Brazílii!

Na start Quixadá jsme přijeli již kolem 7:00h ráno. Vítr byl perfektní a my jsme se rozhodli startovat co nejdříve - často totiž vítr zesílí nad přijatelnou úroveň, jakmile se přidá termika.

Blankytně modrá obloha slibovala skvělé podmínky, možná k překonání rekodu. Nicméně hlavně v počáteční fázi letu se scénář dramaticky měnil, nad kumuly se objevily stratusy, ty se navíc na trase slévaly a způsobovaly velké stíny. Vůbec to zezačátku nevypadalo, že by měl dnešní den padnout prvních 400 km v Brazílii.

Po startu jsme vyčkávali nad startem, čekali na správný stoupák a zbytečně nespěchali. Až kolem 8:10 jsme se rozhodli pro odlet. Tohle rozhodnutí možná zachránilo celý den. Prvních 20 km jsme letěli velmi nízko s extrémním rizikem předčasného přistání. Úspěšně se nám dařilo překonat tuto složitou část letu a po 50 km jsme si mysleli, že už můžeme zrychlit. Tohle byla ovšem veliká chyba a všichni jsme byli u města Madalena (60km) téměř na zemi pod kumulem, který vypadal že funguje, ale spíše se rozpadal. S Rafaelem se nám dobře spolupracovalo a vzájemně jsme si pomáhali. Bohužel, právě zde Rafael v 10:15 při krizovce přistál. Obloha v tuto dobu již vypadala velmi slibně s hezkými kumuly směrem k Monsenhor Tabosa (120 km). Bylo příjemné letět pod kumulostrádou až k úpatí hor u Tabosy.

Jakmile jsem dolétl k náhorní plošině Sierra de Tabosa, tak mě vítr zanesl na jejich jihozápadní stranu, což se severovýchodním větrem nevypadalo vůbec bezpečně. Ocitl jsem se ve 200 metrech nad zemí v závětří nalevo od hor. Během několika minut jsem se dostal na úroveň nejvyššího bodu hor a začal cirkus. Následovalo několik kolapsů, a to tak silných, že moje jediné přání v tu chvíli bylo najít bezpečné přistání.

Během 15 minut kdy jsem co chvíli přemýšel o použití záložáku, protože jsem situaci neměl občas pod kontrolou. Naštěstí jsem se postupně od hor vzdálil a po "terorru" hor Sierra de Tabosa jsem doufal, že se nyní vše zlepší a let bude bezpečnější.

Základny se zvedly do 3.000 metrů již kolem 11:30, což mi konečně dovolilo výrazně zvýšit průměrnu rychlosti k náhorní plošině u Porangy (200 km). U Ipaporanga, kousek před horama, jsem točil nejsilnější stoupák svého života s nárazy ke 13 m/s a o průměru 10,5 m/s (5 vteřinové průměrování na váriu). Porangu jsem v pohodě přelítl a poprvé začal uvažovat, že pokud podmínky budou takto dobré, rekord bude možné překonat.

Jediné "ale" byl směr větru. Místo klasické trasy podél silnice na Pedro II vítr foukal více jižněji, což znamenalo odchýlit se od silnice a letět do kraje, kde není moc možností k přistání a téměř žádné cesty. Vypadalo to na druhý díl teroru, zvláště když jsem chytl velmi silný klesák, který mě skoro přibil na zem. Ve 100 m nad zemí jsem balónoval v krajině nikoho. Poslední použitelné místo k přistání bylo brzy předemnou a já se snažil začít točit velmi slabou bublinu (0,5 m/s) jako poslední záchranu před tím, než to definitivně otočím směrem k přistání. Zkusil jsem letět proti větru , ale spíše jsem začal couvat. To nebylo dobré, pomale jsem couval nad nějakou polní cestou uprostřed caatingy (místní pichlavé křovisko - pozn.překladatele) a moje jediná záchrana byla bublina, v které jsem se držel. Přistání zde znamemalo přespání někde v buši a když jsem ze vzduchu viděl spleť cestiček, netušil bych, kam a kudy se vlastně vydat.

S rozhodnutím tuhle bublinu neopustit za nic na světě jsem se během 15 minut ocitl v 700 metrech nad zemí a začal jsem zase pravidelně dýchat. Bublina skončila a já to otočil po větru s vyhlídkou najít si lepší přistání. Štěstí mi však znovu pomohlo. Blížil jsem se k nějakým stavením, když jsem konečně potkal silnější bublinu. Té jsem se držel, než jsem spatřil skupinu místních dravců "urubu", kteří točili krásný stoupák. Moje jediné přání v tu chvíli bylo ocitnout se pod základnou ve 3.200 metrech a odlétnout z tohoto pekla. Za chvíli jsem byl v 1.800 m nad zemí a cyklus se opakoval. Dioclecio (svozař) mi hlásil, že průměrná rychlost je skvělá. Byl jsem nízko, ale skupina nahřátých obrovských balvanů přede mnou ve mě vzbuzovala důvěru. Pokud by to nefungovalo, alespoň bylo v blízkosti stavení a možnost k bezpčenému přistání, což mě nechávalo mnohem více klidným.

Už jsem byl skoro na zemi, když jsem chytl 4 m/s stoupání, které mě vyneslo až pod formující se mrak. Zeptal jsem se Dia na název města před sebou. Bylo to Campo Maior na 350 km trasy. Konečně jsem se znovu ocitl por krásnou kumulostrádou, což byla proti dlouhému pozemnímu dobrodružství moc příjemná změna. Možnost překonat jihoamerický rekord byla velmi reálná, bylo 16:00h a já byl již na 360 km.

Bohužel na konci řady byla velká modrá díra s rozsáhlým cirrem, který znamenal konec kvalitních podmínek již v 16:30. Nasadil jsem na poslední část letu směrem na měste José de Freitas (390 km), pohupoval jsem se v bublinách, abych určitě ulétnul alespoň 400 km.

Kouknul jsem na GPS a myslel si, že bod P01 jsou koordináty startu. Normálně mám takto označen start, ale tentokrát nevím proč bod P01 v mé GPS byly koordináty místa přistání, kde jsem skončil o několik dní zpátky, což jsem v tuto chvíli nevěděl. Takže zatímco jsou podle GPS myslel, že jsem těsně u hranice 400km, reálně jsem byl na 415 km. Tento fakt jsem ale objevil až druhý den. Během plánování dokluzu jsem neměl moc na výběr, protože po větru byly samé palmy a kaktusy, ale rozhodně žádná přistávačka. Cirry mě bohužel nedovolily znovu se vrátit pod základu, takže jsem veškerou energii věnoval maximalizaci dokluzu. Dióvi jsem podle GPS nahlásil 399 km a prožíval těžké chvíle z toho, že jsem nepřekonal 400 km. Až druhý den jsem zjistil, že bod P01 nebyl správný a ulétl jsem 415 km!

Konečně se můj sen stal skutečností po mnoha letech, které jsem v této oblasti strávil. Poprvé v historii pilot paraglidingového kluzáku překonal hranici 400 km startem z kopce, navíc se tento let uskutečnil v mojí rodné Brazílii. Za 10h a 20m jsem startem v Quixadá-CE přistál po 415 km v José de Freitas-IP. Firma SOL PARAGLIDERS investovala mnoho prostředků do překonání hranice 400 km v Brazílii a minulý víkend tuto metu můj partner a student Rafael Saladini skoro dosáhl. Chyběly mu pouhé 2,3 km.

Speciální poděkování patří konstruktérovi SOL André Rottetovi za nový kluzák Tracer 11, který mě pomohl v mnoha prekérních situacích během tohoto letu. Díky také Ary a Fernando Pradi, kteří mě vždy podporovali a věřili mým snům. A také svozaři Dióceciovi, který mě v roli "co-pilota" podporoval ve složitých chvílích. Jeho role je během expedic XCNordeste nezastupitelná a poskytuje pilotům podporu během svozu, což je velmi důležité pro jejich bezpečnost. Děkuji také André Fleurymu, který mě zde doprovázel mnoho let a ukázal mi mnoho věcí o tomto místě. Rafaelovi pak děkuji za spolupráci a pomoc nejen v první fázi tohoto a mnoha dalších letů.

Marcelo Prieto - Cecéu

XCNordeste 2007

Pozn. překladatele: prosím omluvte horší kvalitu překladu. Portugalština není naše silná stránka. Děkujeme :-)