Okouzlená expedice aneb paračundr po španělsku
“Není to jednoduché, ale když se to povede, stojí to za to“, přimlouvá se Vlasta za bivakovou variantu a definitivně tak mění náš původní plán létat v Piedrahitě klasickým způsobem 'autovýlet s campingovými židličkami'. "
Kapitoly článku
- Příjezd do Piedrahity
- 1.6.2009 - Fiesta
- 2.6.2009 - Sláva australským důchodcům
- 4.6.2009 - Ecce Homo!
- 4.6.2009 - Prozření
- 5.6.2009 - Co dodat...
Příjezd do Piedrahity
K letence jsme dostali konverzační slovník s frázemi jako třeba: 'Jsem okouzlen, mohu s Vámi strávit dnešní večer?' ", hlásím klukům s letenkama v kapse. Okouzlení sklízí obrovský úspěch a dává tak naší expedici to nejdůležitější.
Týden před odletem nastává hektické období shánění jakýchkoliv informací o startovačkách, počasí, lidech a dopravě v oblasti od Plasencie přes Piedrahitu až po Arcones. V Praze na letišti pak zaškrtávám poslední položku (slivovica) ve Vlastově seznamu praktického bivakáře a s 20 kg bágly v podpalubí a cca 8 kg příručními batůžky vyrážíme směr Madrid.
31.5.2009
Srdce Španělska nás vítá svojí půlnoční turbulencí s opakovaným přistáním s větrem v zádech. Zápletka se ztracenými bágly se naštěstí nekoná a tak o půl druhé ráno opouštíme sofistikované tunely madridského metra a začínáme nasávat jedinečnou atmosféru rozpáleného pozdně nočního velkoměsta. Párty. Jedna velká všudypřítomná a nekončící párty. Necháváme bágly v hostelu a i přes značnou únavu vyrážíme do ulic užít si tento “šrumec“.
Po tříhodinovém spánku spěcháme na autobusové nádraží a kupujeme lístky do El Torna, naší první destinace španělského paračundru.
“Ty vole tady není kde přistát, do toho já nejdu. Jsem starej a normálně se bojím“, hlásí Vlasta při sjezdu z Tornavacas pass do třešňového údolí Valle de Jerte a začínáme se přít, kdo by měl být oním nebojsou typu VF a kilometrovým tahounem naší výpravy.
Zastávka El Torno. Autobus zastavuje asi 4 km pod vesnicí s poznámkou řidiče, že zbytek musíme dojít pěšky. Z vesnice jsou to ještě další 4 km na startovačku a tak ve 12:00, v místě kde není skoro žádný provoz, začínáme stopovat.
“Hmm, dneska asi nepoletíme“, vkrádá se mi, po hodině přešlapování na místě, na mysl. V tom u nás sám od sebe zastavuje truck s rogalem na střeše. Antonio, první z lidí, který začíná psát příběh neskutečných náhod či snad koincidencí našeho španělského putování. “Buenos dias, vezmeš nás nahoru?“ Za vesničkou přibíráme partičku místních para lítačů a myslíme si, že to byla největší haluz tohoto výletu, všichni ostatní totiž přijeli na sraz z druhé strany kopce.
Místní piloti si od nás z počátku udržují patřičný odstup, ale když jim na jejich otázku, kde dnes budeme spát, odpovídáme že v Hotelu Pod Hvězdami, ledy roztávají a dokonce nám nabízí svoz v případě uskutečnění xc.
U kopce to dnes nefunguje a vyhnívám ihned poté, co to pouštím do rovin. Ondra s Vlastou po boji dotáčí neviditelnou základnu, přeskakují třešňové údolí a pěknými přelety nad krajem Extramadura zahajují naši nebeskou pouť. Španělští amigos, jak slíbili tak učinili, sváží kluky zpět a před půlnocí nás vyhazují v Plasencii. U pozdní večeře probíráme nej zážitky dnešního dne a poté uléháme v zarezervovaném hotelu, jehož hlavní dominantou je divoký oves.