Jak hvězdy září
Letošní rok je nějaký prokletý. Letos se na můj vkus stává nějak moc úrazů. Není to tím, že bychom byli nějak méně opatrní? Nebo více riskovali? Nebo je sakramentská smůla? To, co se stalo 3. října v pátek, v Brazilském Castelu, na závěrečném finále PWC závodu, na to nikdy nezapomenu. Jedu v sanitce a přemýšlím nad tím momentem, který se mi vrací jako noční můra ….. Pokaždé, když zavřu oči, stále stejná scéna…
A mám také pocit, že se o tuto zkušenost musím s vámi podělit.
Ne nadarmo učíme na kurzech nouzové postupy a zdravovědu. Místo, které se jeví jako nejtragičtější na přistání jsou dráty. Už z rázu krajiny lze vyčíst nebo předvídat možná nebezpečí. V Alpách je to jasné, dráty jsou v dolině na sloupech, nákladní nebo dopravní lanovky, popřípadě jsou označeny koulemi. V Brazošce je to trošku jinak. Od každého baráku vede nespočetně drátů. Sloupy jsou osekané, různě pokřivené kmeny stromů, jinde jsou dráty natažené mezi kopečkama, někde se plazí skoro po zemi. V této malebné krajince, plné malých oblých pahorků, homolí a kuželů však úžasně funguje termika. Zvednout se dá i z 10 m nad zemí. Nebo se dá svahovat a vyčkávat půl hodiny na malém žbrbku, kam když zasvítí sluníčko, okamžitě se urve stoupák a vy v pohodě natočíte pod mrak. Svahovačkou po zemi se dá urazit i několik desítek kilometrů, než se pořádně zvednete.
Člověk může být sebe více opatrný, ale některým situacím se nevyhne a tou byla přesně tato. Letíme 6. Task, v krajině připomínající druhohory. Hory, ve tvaru obřích černých vajec nebo homolí, působí na člověka, že se zpoza rohu může vynořit dinosaurus. Dnešní Tásk se podařilo jen pár lidem překonat kritické místo, a tak si konečně vychutnávám pohled z výšky na údolí dinosauřích vajec. Zbývá poslední otočák a hurá do cíle. Bohužel se to odpoledne celé zedekovalo, nikde ani paprsek sluníčka. S poslední skupinkou, která se ještě udržela ve vzduchu, letíme k černé skalnaté stěně. Všichni se chytli, já byla nejníže, a tak jsem jen uchem projela kolem skály v nulkách.
No nic, konec filmu, balím to a poohlížím se po místu přistání. Velkou louku jsem už měla za zády, stále mě to nese a pokračuji podél svahu a cesty. Vybírám si mezi kávovým hájem, cestou, míjím malý plácek zarostlý keři a volím prostornou louku s nedalekým domkem. Kluci mi říkali: „Bacha na dráty!“, a tak bedlivě sleduji stožáry a vedení stavěné podél cesty. Super, to dám, stačí přeletět cestu, jedna zatáčka, vysunout podvozek z fusaku…a??? Zapomínám si však ve večerním šeru sundat sluneční brýle. V poslední sekundě, asi ve výšce 4 m nad zemí, spatřím 4 dráty tak pul metra od sebe, které byly oproti zemi neviditelné. Nebylo čas reagovat, fullstalovat, negativkovat, prostě nic. Jediné co ještě stihnu, je natáhnout nohy před sebe a…PRÁSK!!! Rána jak z děla.
Chvíli nic nechápu, ležím na zemi, jsem při vědomí, nic necítím…necítím tělo od pasu dolů. Řvu o pomoc, ale nikdo mě neslyší … přibíhají děti …. nechápou co se děje. Stále křičím, padák je pověšený přes kable. První myšlenky poté co jsem viděla nehybné nohy v divné poloze…zlomený záda. Rukama se snažím odepnout ze sedačky, plazím se vedle. Přichází obrovská bolest do končetin, jako bych si je strčila do ohně. Pomalu se vrací hybnost pravé, nakonec i levé nohy, ale přichází palčivý žár.
Z celé té svahující skupinky ke mně přistává Jolana z Venezuely a jeden Nivuke pilot, a snaží se dovolat vysílačkou pomoc. V úzkém údolí nebyl signál a tak Jolana posílá zprávy přes piloty ve vzduchu. Mezitím se zastavilo jedno svozové auto. Těch nekonečných 40 min.čekání se vleče. Sanitka se blíží z cíle, vzdáleného vzduchem jen pár kilometrů, rychlostí 120 km/h po prašných cestách okolo hor. Záchranný team je tady! Profíci mě okamžitě znehybněli a v případě zranění páteře nasazují límec. Oprašují ze mě maras a mravence, zahryznuté v mých zádech. Obrovskou úlevu na popálené místa přináší ledový fyziologický roztok. Jedna injekce, transport do auta a už fičíme do privátní nemocnice, kde mě nechtěli ošetřit, ale pořídili mi snímky celého těla, které by se daly použít pro domácí vernisáž. Zlomeného nic, jen naražený zadek a vyvrtnutý kotník, kde se k otoku přidal ještě megapuchýř. Takže noha vypadala jak nafouknutá gumová rukavice.
Po rentgenu jedeme do běžné ambulance v Castelu, kde to vypadá jak na vrátnici staré fabriky, nebo u někoho ve sklepě. Rozbité kachličky na podlaze, obité zdi, vybavení jak za druhé světové. Ale doktoři jsou milí a naštěstí vědí co dělat. Skalpel sjíždí ohořelou kůži, teď už jen vyčistit, namazat mastičkou, zafačovat a dudom. Jako prezent na dobrou noc a sladké sny mi šlehli Morfium (dávka = 5 kajpirýn). Přesto mi doktor francouzského teamu doporučil odjet co nejdříve domů. Ve vlhkém horkém prostředí se bakterie a infekce šíří daleko rychleji. A tak po náročné cestě a 4 dnech od úrazu, jsem konečně doma se smradlavým jódovým zábalem a slušivými elastickými kamašemi. Takže slavíme 2. narozeniny a šťastné shledání.
Poučení pro příště: Přestože závodníci stále jsou ve střehu, mají pohotové reakce a schopnost se správně a rychle rozhodovat, rádi létání hrotí a riskují. Vydávají se do míst za skupinou, kam by sami vůbec neletěli a tím jsou vystaveni většímu riziku. Takže „next time“: radši přistát blíže a bezpečně, než to napálit a natáhnout o pár set metrů dál!
Partnerem článku je JEMM