Na Stalingrad!

Ale to co předvedl o jednom srpnovém víkendu Igor Volkov, ruský instruktor a distributor Ozónů lítající na jejich letošní brusce R10, to vyráží dech.

Jako by nestačilo že na nekonečných rovinách pod Moskvou v červenci zaletěl 318km.

O víkendu 21. a 22.8.2010 se mu podařil parádní dvojdenní bivak 306 a 241km!

Z jeho vyprávění na paraplan.ru vyjímám úryvkovitě:

Začalo to všedně… sedím si tak na vlekadle a v 10 hodin už to začíná fungovat. Týl studené fronty. Mňam! Na startu ještě otálím, letím po 11 i když už půl hodiny bylo počasí jako zvon. Jde to dobře a uháním pod řadami na Lipeck. Ale postupně mrznu. Úplně umrzám. Ve dvě hodiny už skoro přistávám, i když něčemu takovému jsem se vždycky smál. Ale šortky to nezachrání, přece si nenechám nadobro umrznout nohy! A ruce, v letních rukavičkách, na kost. Nehledě na flisku, tělo zoufale promrzá. A pro samý chlad se mi prudce chce zbavit balastu...

Pak se trochu oteplilo, základny stouply na 1600 – 1800. Přeskakuji z řady na řadu, jde to docela dobře. Po čase počasíčko začalo kysnout. Jak základny stoupaly, mraky ploštěly o inverzi visící nahoře, termika pod nimi slábla až do jedničky takže nemělo smysl dotáčet. Ale samotná existence mraků téměř garantovala existenci stoupáků. Několikrát jsem měl vyloženě štěstí, a na mé trase mi to rozkvétalo. U Lipecka už jsem měl 2000 a v pětkách. V cíli jsem byl nečekaně brzo a já se rozhodl se podívat co je dále… Byl tam les. Termika zeslábla, polehoučku dotáčím 1800, mraky mizí, hádám kde to bude… Vznáším se ve večerním oleji. Téměř přistátý ještě znovu vytočím z 200 do 1300…

To asi nebude snadné chytit o víkendu auto zpět do Lipecku. Unavený za 7 1/2h letu se dvě hodiny plahočím po okolí na prázdné autobusové nádraží… Zapomenutý telefon. Nakonec se složitě dovolávám od řidiče, jehož jsem odchytil.

…První Kosťova slova mi vyrazila dech: Přespíš u mě, zítra letíme na Tambov! Geniální! To je idejka! Můj dávný sen, letět něco jako rovinářský bivak. Pro rovináře je nejhezčí zahledět se na horizont…

Druhý den Igor s Kosťou letí ve svižném větru, přes obrovské lesy o nichž se traduje že jsou plné vlků.

Kosťa přistává na 150km, Igor letí dále. Po 7 hodinách přistává. Jak se teď dostane do Moskvy vzdálené 600km je opravdu nejasné. Stopne volhu, alespoň se dostane kousek ke kamarádům v Lipecku. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že jej vezmou až do Moskvy za drobný příspěvek na bezín…

Že Volkov nepřišel ke skvělým výsledkům náhodou je zřejmé z následujících obrázků…

Volkovův auto-vlek „Ультиматум“ z roku 2006 a hydraulický "Бета" z r. 2007.

Pro dokreslení, jak to vypadá při ruském vlekání

Naviják „Трансформер“

Pozor, toto je zpětný naviják „oбратный смотчик“. Kadence startů je s ním obrovská: 3-5 minutek a další!…

Nu, za daljekije i vysokie!