Rozhovor s Michaelou Machartovou
Michaela Machartová je stálicí na našem nebi ať už ve volném či motorovém paraglidingu. V následujícím článku přinášíme krátký rozhovor, co u Míšy nového...
Nebude to ani 2týdny, kdy jsme řešili další možnost, jak posunout možnosti XContestu ještě o kousek dál. Minulý rok to byl na Tvůj popud Paramotor Xcontest, teď zas on-line světový rekord. Tentokrát v ultralehkých letadlech. Tak jsme se rozhodli zeptat co a jak je u Míši nového vůbec?
První pokus o rekord nevyšel, ale nevzdáváme to. Na našem letadle upadl ocas a skončilo to pro něj i pro posádku parašutismem se šťastným koncem. Věděla jsem, že když začnu chodit s plachtařem, že budu od jara občas nucena jet někam na výlet do pole pro letadlo, ale že to bude hned první jarní den a že to bude motorové letadlo a ještě u toho bude padák…No to jsem fakt netušila!
Jenže ten rekord se měl letět právě s tímhle letadlem? Co to pro vás teď bude znamenat ?
To letadlo je unikátní a s jiným letět nechceme. Je to vlastně dvoumístný větroň s motorem a ten rekord nebylá žádná smrdutá motorová záležitost, ale vlastně přelet na omezené množství paliva. Lítáme to na závodech s paramotory. Franta Salava v tom má dokonce ustavující světový rekord a zkusit něco takového s Lambadou, to byla výzva! Teda vlastně pořád ještě je, určitě se situace brzy vyřeší a my budeme mít znovu svoje letadlo.
Vypadá to, že jsi odběhla od padáků. Jak je to s poměrem padák – větroň?
Zběhla jsem jen zdánlivě. Kdo zažil 16let u textilního letectva, může se klidně vrátit k letadlům, ale nemůže opustit padáčky. Lítám teď na volno víc než před tím. Aeroklub je směsice majetných a nemajetných lidí a podle toho to taky vypadá. Jedni mají tah na branku, druzí se v tom plácají. Je tam víc spolkového života než lítání samotného. Bydlím na letišti už rok a k sousedům na AK chodím lítat nebo se společensky vyžít. Povedlo se mi dokonce zařídit koordinační směrnici a tak tady budeme moct vytáhnout naviják a lítat s motory. Je to krásné místo. Jenže když jste tak dlouho padáčkář, tak moc dobře víte, jak chutná svoboda a kolik je na světě taky moc krásných míst.
Takže paramotory máš v plánu taky? Není toho na jednoho pilota trochu moc?
Není! :-) Paramotor lítá ráno nebo večer, o víkendu bude tahanice o letadla, takže hajdy někam na kopec a v týdnu se dá hangár otevřít i jen ve třech lidech. Pro větroně to chce údernější počasí, kdy bych se do toho na padáku stejně nehrnula a jediný, co mi teď bude chybět je ta Lambada. Je to krásný stroj co umí lítat s motorem i bez.
To ale zní jako když nic neděláš! Děláš vůbec něco?
No jasně. Loni jsem přeskočila plot fabriky a vydala se učit lítat pošetilce, co si vybrali ku létání padáky. Jako relaxační program a zdravotní dovolenou. Teď celou zimu vymýšlím ptákoviny jako je třeba ten několikanásobný rekord nebo odletět kus plachtařského stříbra na historickém větroni bez kabiny, abych využila oblečky, co mám stejně na motor…taky je letos Mistrovství světa v Čechách, tak to bude taky vyžadovat nějaké úsilí.
Přes plot myslíš JOJOWING? Jak to vlastně je? Nechybíš jim tam?
Ale kdepak. Myslím, že se beze mě budou mít dobře. Byla jsem k závěru chabrus. Já a tím i firma. Svůj podíl jsem na Fandu převedla loni na jaře a dopadlo to tak jak to dopadlo. Fanda JOJO střelil do dobrých rukou. Kapitálově tam vstoupila firma MarS a.s. a to jsou lidé, kteří umí nejen dobře počítat, ale i obchodovat. Fanda si stejně celou dobu nejradši hrál a o finance nebo obchod se začal zajímat až když nebylo zbytí. Teď bude mít nad sebou pevnou ruku a já ho nebudu rozptylovat svými pošetilostmi. Jsem na jihu, mám klid, můžu se víc starat o Vítka, který půjde na podzim do školy a takhle aspoň neumřu jako macecha.
Má to znamenat, že JOJO skončí s paraglidingem? Vždyť MarS je firma na seskokové padáky.
Tuhle hlášku o konci padákových kluzáků pod Řípem slyším za posledních 10let, co si JOJO trouflo vyzkoušet taky jiné hračky než jen na lítání, už asi po milionté! Je to blbost. Proč by toho nechávali? Teď, když to konečně vypadá na jasno v certifikacích. Myslím, že nemají důvod. Dneska už to můžu říct. Bylo zábavné slyšet reakce na JOJO od těch, co jsme jim lezli do zelí a vadili ve slunci. Dealeři zahraničních para-padáků říkali, vždyť oni dělají „ten paragliding“. Konkurence padáčková zase že „ty draky“. Ti, co vandrovali do draků s několikaletým zpoždění po nás zase říkali „oni už dělají jen ty výsadkové“ a takhle furt dokola. Pak se ještě přidaly paramotory, o kterých naštěstí už nikdo nepochyboval. Asi proto, že jsme po 12ti letech zasekaných v továrně vytáhli zadky a roztáhli křídla my osobně a začali si užívat radosti na vlastních strojích. Tím se pak za poslední tři roky ještě seznam pomnožil o swoop, speedriding, B.A.S.E. Né JOJO se nikdy nenudilo a bylo stále plné nových dobrodružství. Já jdu na důchod do školy a budu jim fandit, protože cokoliv, co žije a zůstává „made in Czech“mě bere za srdce.
„Made in Czech“ je letos ještě víc než loni. Podruhé Mistři světa. Jak to vidíš, když jsi ten výrobce-důchodce ale i reprezentant?
Zní to dobře, vypadá to dobře. Není to jen o výrobě. Je to vlastně o zdejším „know-how“. Četl jsi někdy knížku Padáky plné zlata? Je to o úspěších československého parašutismu včetně techniky, která se zde také vyráběla pro celé RVHP. Víš co to je? Všechno na východ od Aše. Byli to ještě kulaté padáky, ale v rukách a hlavách českých a moravských konstruktérů dosáhli maxima možného. Pak je smetla křídla. Pak dlouho nic a pak přichází paragliding. Parašutisté dál vítězí na amerických padácích v přesnosti přistání a Dukla je celosvětový pojem v klasice. A máme tu jména Tesař, Ducháčci, Matějíček, Wantula… a jejich žáky a další lidi od fochu spojené s letectvím nebo nadšence, co tomu propadli a dneska zase válcují svět skrze padáky – tentokrát křídla! Jsem šťastná, že jsem u toho mohla být a posunout to s nimi dál. Za JOJO to bylo třeba v technologii a konstrukci, kdy jsme v 90tých letech změnili powerkiting, padákovou techniku pro parašutismus, swoopování, nově speedride i BASE, speciální vychytávky v paraglidových křídlech…a konkurence se snažila o totéž a víc v jejich poli zájmu…To je děsná palba a je to z Česka!
V souvislosti se zdejším úrodným polem co do techniky se tady objevuje pojem „česká škola“. Jak to vidíš Ty?
Vidím to tak, že jsem dobrých 10let prožila v blízkosti Dukly. To je taky především škola a technika byla její součástí, nicméně to bylo o předávání zkušeností mezi trenéry, jejich svěřenci a lidmi, kteří jim pomáhali. Hodně se jako vojáci svého času izolovali a tak nebylo lehké nastavit si k nim nějaký pozitivní vztah. To se ale u reprezentantů děje často. Změna přichází pomalu a děje se zas a jen prostřednictvím lidí. Když chcete někoho něco učit, musíte mít k tomu vlohy, chuť a příležitost. Nejde o počet žáků. To nejvíc zajímá výrobce a jejich prodej. Jde spíš o schopnost předat jim to, co umíte tak, aby z toho mohli žít dlouho. Je k ničemu, když jste Mistr světa a vezmete si to do hrobu. V tomhle je mým velkým vzorem akrobat Martin Stáhalík. Myslím, že jsem instruktor i kvůli němu. Už jako plachtařský potěr mě poznamenal svým přístupem. Dal nám kus svého času. Byl to nejlepší z nejlepších a přesto dokázal investovat čas do výcviku. Ano, stálo ho to nakonec život, ale mělo to smysl. Jestli si tohle krédo dal i Tomáš Brauner a po něm to budou další, pak je to jen dobře. Nejen „pro Česko“. Sportovec na nejvyšší úrovni není zárukou dobrého instruktora, ale když se to povede, pak je to dobře především pro ten sport. To je myslím i případ Franty Salavy. Bez něj bych těch placek doma tolik neměla. Podělil se se mnou o své zkušenosti a katapultoval mě dál. Budu ráda, když tenhle pocit zažije víc lidí na vlastní kůži. Jinak jsi o tom totiž nelze pokecat. To se musí zažít.
Co tedy bude Tvůj hlavní job teď? Nové nabídky se nějaké hrnou?
Je pravda, že na důchod jsem přeci jen mladá a živá.Bude to ta škola. Baví mě verbování lidí k textilnímu letectvu, baví mě propagace našich sportů obecně. Parafly má hned několik sekcí a z dob výrobcovských nám mnoho přátel mezi instruktory a uživateli našich hraček. Už jim asi nebudu tak užitečná, jako když ze mě chtěli vyrazit něco jako ze sponzora. Zkusím se tedy víc angažovat jako někdo, kdo je hodně univerzální a propojovat jednotlivé světy létání mezi s sebou navzájem. Vlastně se teď konečně můžu i radostně pokusit o cokoliv se svou bývalou konkurencí! Dokud pojedu v režimu matka samoživitelka, nebude to o velkých projektech. Mám třeba v šuplíku kus rozepsané knížky, která by měla navázat na knížku, kterou v osmdesátých letech napsal můj táta. Jmenovala se „Lidé s křídly netopýrů“ a já vlastně letos oslavím 1.6. na Den dětí svých 20let na obloze. Tak bych mohla na něj navázat a pokračovat třeba …A jak to bylo dál, když lidé objevili létající kapesníky…
To jako nějakou encyklopedii českého paraglidingu?
Pamatuji už dost, ale nikdy nebude možné obsáhnout vzpomínky všech, co tu jsou a nebo byli. Četl jsi někdy tu tátovo knížku? Je o Jižanech, kteří se odlepili na rogalech z vody do vzduchu a pomohli pak ještě spoustě dalších se taky odlepit. Z kopců. To je velké téma. Odlepit se a nabídnout to i ostatním. Táta byl velký sportovec, instruktor i bafuňář ve Svazarmu. Stejně jako můj děda před ním. Ve vzduchu i na vodě. Mám to v krvi. Myslím, že jsem tátu v mnoha ohledech předčila. I když jako hadrářka a ne ve Svazarmu, ale v LAA. Jestli se teď po17ti letech poletování po velkém světě pokorně a spráskaně vracím a dosednu na klidnou jihočeskou hladinu jakkoliv malého rybníčku, nebude to o encyklopediích, ale spíš vyprávění o té cestě. A teď už se můžu ptát i všech, co jsem je dlouho neviděla nebo co mi dají k dobru svůj střípek vzpomínek.
Tak ještě jednu otázku a už toho necháme. Parafly byla první škola, která se stala hlavním partnerem ČPP. Jak to s tou podporou bude dál? Máš nějaký vzkaz pro ostatní školy?
Vzkaz mám. My pokračujeme! Už né jako hlavní, ale budeme u toho. A ostatním? Když už nejde být přímo partnerem nebo nejde-li vám přímo závodění na jakékoliv úrovni, zkuste se aspoň nebát konkurence. ČPP není o první desítce. Je to o lítání a způsobu, jak sami sobě zvedat laťku. Výrobci se v české kotlině taky pěkně mydlili a nakonec je z toho spanilá jízda Evropu i světem. Každý, kdo si uvědomí, že chce-li něco změnit k lepšímu, měl by začít především sám u sebe, je pak přínosem pro všechny. Chtít podpořit jako škola ČPP byl prostě nápad. Pro dobrý pocit, jako pochvala pro tu myšlenku a práci, která za ní stojí. To není o propagaci, která jde vyčíslit. Lidé, co umějí „jen“ počítat, většinou stejně nakonec nelétají!
Děkujeme za rozhovor a ať se vše daří!