Rozhovor s Václavem Šatavou: O počátcích paraglidingu u nás a vzniku první české učebnice

Kdy a jak jste se dostal k paraglidingu?

O paraglidingu jsem se prakticky dozvěděl z horolezeckých časopisů a katalogů, kde byly fotky padáků v horách (v té době se ještě pochopitelně o internetu nic nevědělo). Někdy kolem roku 1987 jsem se dozvěděl, že klub balónového létání v Brně ušil první křídlo s klouzavostí cca 1:4, tak jsem si ho od nich pořídil. Moje první pokusy tedy spadají do této doby (léto a podzim). Konkrétně to bylo sklouznutí z bubnu mamutího můstku v Harrachově. Sjezdovky kolem neměly potřebný sklon, aby křídlo s tak nízkou klouzavostí odstartovalo. Nejvíc sletů jsme měli na Rané. Tenkrát jsme si měřili dobu ve vzduchu stopkami, a když už jsme se dostali přes 2-3 minuty, tak jsme se radovali, jak jsme si zalétali.

Při prvních pokusech s padákovýmu kluzáky nebylo možné od někoho získat potřebné informace. První, kdo mě kontaktoval, byl za krátký čas Radek Alt z Liberce, který létal na rogalu a přešel na padák. Od něj jsem také dostal technickou dokumentaci ke křídlu Big-X, podle které jsem pak několik let křídla šil a zásoboval jimi piloty (také i zahraniční).

V počátcích byl paragliding výhradně záležitostí horolezců, protože měli příležitosti, dostat se do míst, kde se dalo s potřebným převýšením odstartovat (ale bohužel v mnoha případech pak hůře přistát). Více možností měli např. Míra Šmíd nebo Joska Rakoncaj, kteří se v té době častěji dostali na „Západ“, měli tam mezi horolezci kamarády, kteří jim umožnili paragliding si vyzkoušet. Ve „zlaté éře“ paraglidingu, tedy asi v prvních cca pěti letech bylo létání naprosto živelné. Snažili jsme se sklouznout každý svah v okolí a i přístup veřejnosti byl úžasně vstřícný. Např. obsluha sedačkové lanovky v Harrachově, když nás s padáky viděli, tak nás zdarma vyváželi na kopec, jen aby nás viděli ve vzduchu.

Pro úplnost je dobré uvést, že ještě před našimi pokusy absolvovali někteří naši tehdejší parašutisté pokusy se závodními seskokovými padáky–křídly v horách, např. v zimě v Krkonoších. Seskokové padáky typu křídlo měly jen o málo menší klouzavost než první křídla určená pro paragliding:-).

Na jakých křídlech jste tehdy létal a jaké to bylo ve srovnání s dnešními křídly?

Nejvíc jsme tenkrát létali na křídlech Big-X vlastní výroby. I s dalšími vylepšenými modely a prvními elipsami jsem jich vyrobil 240 kusů. Měly jen klouzavost cca 1:4,5. Je pravda, že se s nimi nedalo příliš svahovat, ale na druhou stranu byly dost bezpečné, jak jsme říkali: blbuvzdorné. Dost problémů ve vzduchu se řešilo snadno.

Opravdu to bylo tak bezproblémové? Traduje se že počátky paraglidingu byly plné úrazů...

Úrazy samozřejmě byly, ale v počátcích spíš jen ty lehčí. První těžký měl Míra Šmíd (Lanš) na Kavkazu - zlomil si pánev a kostrč. Druhý pak Jaryk Stejskal, také horolezec, myslím, že někde na Slovensku - zlomil si páteř. Třetí jsem měl já ve Vysokých Tatrách (polámané obě nohy). Pak už těch úrazů přibývalo, včetně smrtelných.

Jak to tenkrát v počátcích paraglidingu u nás vypadalo s legislativou? Bylo provozování paraglidingu nějak regulováno?

V prvopočátcích jsme se snažili o zařazení paraglidingu do tehdejšího systému. Chvíli to vypadalo, že se dostane pod „křídla“ horolezeckého svazu jak z důvodů prostředí, ve kterém se provozuje, tak z důvodu, že se mu v té době věnovali převážně horolezci. Po revoluci to vyřešilo založení LAA. Právě v září 1989 na Festivalu horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují se hodně mluvilo o této nové aktivitě a jeden zahraniční účastník nám paragliding předváděl na Královeckém Špičáku. Jeden činovník ČHS se mě tenkrát naprosto vážně zeptal, zda by se dal padák použít k sestupu z pískovcových věží.

Jak vznikl nápad na napsání učebnice paraglidingu?

Jako cvičiteli horolezectví, lyžování a učiteli tělesné výchovy se mi do rukou dostalo mnoho různých metodických příruček, takže po vlastních začátcích „pokusem a omylem“ mi bylo jasné, že je potřeba co nejdříve dodat našim pilotům základy.

Z čeho jste vycházel při psaní učebnice?

Měl jsem k dispozici francouzkou příručku pro svahové létání a dnes už si ani nevzpomínám, jak jsem se k té francouzské učebnici dostal. Další informace, hlavně fyzikální, jsem čerpal z odborné literatury pro piloty (je uvedená v příručce).

Kniha obsahuje např. pasáže o řešení nebezpečných situací, přeletech atd. Byly již tenkrát natolik bohaté zkušenosti s létáním?

V době začátků jsme ještě neměli moc šancí se do nějakých nebezpečných situací ve větších výškách dostávat, protože jsme jen více-méně kopírovali svahy. O nějakých přeletech nemohla být ani řeč.

Jak vznikly originální ilustrace v učebnici?

Ilustrace mi nakreslil soused z dětství Jirka Zejmon. Spolu jsme pak studovali na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a pak i učili na jedné škole. Předtím ilustroval Základy horolezectví od Vladimíra Procházky.

Jak byla tenkrát publikace a distribuci knihy financována?

V letech 1988 – 1989 ještě nebyly žádné PC, notebooky, skenery apod., takže jsem celou příručku psal ručně do sešitu a pak čistopis klepal na křídový papír ve volných chvílích na stroji na liberecké ortopedii po zlomených nohách. Přípravu pro tisk, vlastní tisk (Javoz Jablonec) a vazbu jsem financoval sám. První vydání mělo 1.000 výtisků a s řazením stránek a kompletací mi pomohli žáci školy, kde jsem předtím učil. Velkou část 1.vydání jsem stihl připravit k Festivalu horolezeckých filmů na podzim 1989 v Teplicích nad Metují, kde byly příručky hned rozebrány (myslím, že 20 Kč za kus). Zbytek jsem pak v následující krátké době rozeslal dobírkou zájemcům.

Jaké byl tenkrát ohlasy na vaši učebnici?

Z ohlasů na učebnici mě zaujal zejména jeden, kdy kladně hodnotil to, že se poprvé setkal s přijatelně podaným výkladem fyzikálních, aerodynamických a dalších odborných zákonů či vlastností.

Jak vypadalo vaše další létání na paraglidu?

Od začátků jsem se hodně věnoval hledání nových míst na létání a také seznamování s paraglidingem nové zájemce. Vzhledem k tomu, že jsem se pak začal hlavně zabývat organizací sportovních výprav do zahraničí a bral jsem sebou křídlo, mám na mnoha místech v cizině první československé slety. Nejvíc si cením toho v Mieussy, ale třeba také v Saint-Claude, kde byla tuším redakce časopisu Parapent. Když jsem se jim tam s Bigem posadil do pískového kruhu na přistávačce, tak mi řekli, že bych při jejich mistrovství byl na „bedně“:-). Tenkrát se ještě hlavně soutěžilo v přistání na přesnost jako v parašutismu.

A co dnes, stále ještě létáte na padáku?

V posledních letech jsem spíš jen bral účastníky zahraničních zájezdů na tandem. Jsem skoro celou sezonu na zájezdech, tak se k samostatnému létání nedostanu.

Na závěr: Co byste doporučil novým pilotům i již zkušeným?

Všem pilotům kolem sebe jsem vždy opakoval moji hlavní zásadu: Odstartovat můžeš, ale přistát musíš. Tedy, když se nezdaří start, tak se moc nestane, třeba jen nějaké pohmožděniny či odřeniny apod. a můžeš to zabalit. Ale když ve vzduchu jsi, tak ti nezbývá už nic jiného, než přistání. A to může skončit i tragicky. Na to je třeba vždy pamatovat.