Létání s kondory

Přistávám na chránič, ruce i nohy hezky nahoru a naštěstí se to obejde bez jediného škrábnutí. Vymotávám padák, balím ho do květáku a pomalu sestupuji k přistávačce, ke které mi chybí tak dvě stě metrů. Teď už vím, že jsem na startu špatně odhadl směr větru, bylo to mnohem víc zprava, ale jak říkávala babička „po oučinku rada zlá a po smrti špatnej vandr“. První lítací den našeho výletu do Argentiny a já to takhle zazdím, navíc před spoustou místních, zvědavých jak se těm Evropanům bude dařit. Za chvíli slétá i Lexa, po něm Belgičanka Ann a náš průvodce Alejo a po něm několik místních pilotů, nikdo se ale ve vzduchu moc dlouho neudrží.

Startoviště v Tunuyanu nedaleko Mendozy pořád nafukuje příjemný vítr z rovin a tak dlouho neváháme, naskáčeme do terénních aut a hurá znovu na start. Vítr trochu slábne, proto na nic nečekám a rychle startuji znovu – tentokrát si dávám pozor, navíc jsem už od místních trochu odkoukal kde to nosí a tak si nakonec jako jediný ten den hodinku a půl pěkně polítám a přistávám, když už je jasné, že se čeká jen na mě. Těsně po mém startu se totiž vítr obrátil a poměrně dlouho nebylo možné odstartovat, o to víc jsem byl ve vzduchu centrem pozornosti všech čekajících padáčkářů. Moc příjemně jsem byl překvapen po přistání, kdy mi téměř všichni místní přišli poblahopřát, asi jsem nakonec ten úvodní dojem jakž-takž napravil.

Tunuyan leží na úpatí And, jejichž zasněžené vrcholky v dáli vypadají nesmírně lákavě. Bohužel v horách prakticky nikdo nežije, nejsou tu žádné cesty a místní před letem do hor velice vážně varují. Členové padáčkářského klubu zajišťují vývozy na kopec kdykoliv je letové počasí (náhon na 4 kola a terénní redukce jsou nezbytné) a za pár týdnů se zde mají letět dvě úlohy PrePWC. Terén je to pěkný, údajně díky vhodné poloze chráněný před silnými větry a létá se zde i tehdy, když to v Mendoze podmínky nedovolí.

Druhý den je poněkud větrno a i ptáci chodí pěšky, takže se věnujeme prohlídce Mendozy a vzpamatováváme se z dlouhého letu a tisícikilometrového přejezdu z Buenos Aires. Máme čas i na bližší seznámení, Lexu a mne nemusím představovat, dalšími účastníky výpravy je Belgičanka Ann (více-méně začínající pilotka) a její kamarádky Carine jako nelétající doprovod. Obě děvčata ( o trochu mladší než my :-)) jsou docela fajn, jen nás trochu vyvedlo z míry, jak malý přehled mají o historii i současnosti Evropy. Výpravu vede Alejo, místní pilot, se kterým jsem se domluvil přes web a k mému příjemnému překvapení se z něj vyklubal fajn chlapík. Protože jsem sám měl několik padáčkářských expedic na starosti, ocenil jsem jeho trpělivost a snahu nám vyhovět v každém možném ohledu. Díky Alejo!

Další den se počasí umoudřilo a Armand s obstarožním jeepem r.v. tak 1964 nás vyváží na kopec na Mendozou, ježící se televizními a rozhlasovými vysílači (opět náhon na 4 kola a terénní redukce nezbytné). Jeden s námi Portoričanka Nicol a pár místních lítačů a všichni sršíme ambicemi. Nicol je pěkná baba, dodatečně zjišťuji v posledním čísle Cross Country, že je i zakladatelkou webu pro padáčkářky www.Flygirlsinternational.com (ano pánové, pilotům vstup zakázán :-)). Připravuje se tu s místními na PrePWC (druhé dvě úlohy se mají odletět právě v Mendoze). Saze ve mně (a asi trochu i v Lexovi) chytly v momentě, kdy nám Nicol milostivě navrhla, že pokud jí stačíme, můžeme letět za ní…klidně připustím, že je řada pilotek (a pilotů), létajících lépe než já, ale okázale demonstrované sebevědomí mě irituje u kohokoli. Takže jsem to odpálil jako první, chytil stoupák v zářezu vlevo kousek od startu a s výškou přes 3000 m vyrazil směrem na jih podle pohoří. Pod sebou jsem viděl Nicol a Lexu, kteří se vydali za mnou stejným směrem. Po pár kilometrech se mi podařilo najít další stoupák a dotočit výšku, bohužel byl ten den poslední. Lexa se po cca 10 kilometrech moudře rozhodl vrátit, Nicol a já jsme letěli dál…a pořád ani ťuk. Poslední naději jsem viděl nad obrovským smetištěm, kde se občas zvedl kouř a igelitové pytlíky, bohužel jsem tam doletěl s malou výškou a už jsem se nezachytil. Přistál jsem na fotbalovém hřišti a během pár vteřin jsem byl obklopen hordou dětí, Nicol nade mnou přeletěla v psí výšce o pár minut později a odhadoval jsem, že skončí přímo uprostřed smetiště. To vypadalo špatně, protože zde žijí nejchudší lidé, živící se přebíráním odpadu a jen loni zde obrali dva padáčkáře úplně o všechno. Naštěstí se jí podařilo doletět až k silnici a hrdinskou záchranou akci jsem mohl (s úlevou) vypustit. Když jsem přistál, zvedl se ten toužebně očekávaný stoupák, ale ani nebylo o co stát – tisíce igelitových pytlíků, papírů a dalšího bordelu ho sice krásně trasovalo, ale lítat v odpadcích opravdu nemusím.

Další den nám počasí opět nepřálo a přestože jsme nakonec s Lexou vyjeli nahoru na startovačku v Mendoze, foukalo tak, že jsem se rádi vrátili autem. Mendoza je méně chráněná před větrem a odhaduji, že problémy s větrem zde budou poměrně časté. Ale i v případě silného větru nezoufejte – Mendoza je jedna z proslavených vinařských oblastí a argentinské steaky plus místní víno, to je skvělá kombinace.

Pokračování v úterý.